cluc2  cluc  [BF]

  1. s.m. bote e segn o sglonfidugn lassât di une botevuê soi cjadût, e mi soi fat un cluc (Ermes di Colorêt, I, 244); mi inçopedavi ogni pît alçât e o cjapavi clucs e sclops di ogni bande (Novella Cantarutti, Gno pari mi menave pe man)
    Sin. cruc2 , clup , crup1 , cuche3