disuçâ di|su|çâ [CO]
-
v.tr.
fâ che une lame e pierdi il fîl
- (fig.) fâ che alc al deventi mancul vîf, mancul pront, che al funzioni piês: disuçâ la naturâl facoltât che ognun al à dentri di se - o al varès di vê - di intuî la veretât vere (Riedo Pup, La civiltât dal fum)